Rozhovor s Tomášem Feřtekem, odborným konzultantem obecně prospěšné společnosti EDUin, která si klade za cíl, aby veřejnost měla více informací a dokázala lépe přemýšlet o vzdělávání a podporovat jeho proměnu. Do Boskovic přijel s přednáškou nazvanou Co změnilo svět vzdělávání?
Nemůžeme shrnout do jedné otázky obsah celé vaší besedy, ale přesto se zeptám: Co změnilo svět vzdělávání?
To, že se mění školy, vlastně nikdo nepopírá. Veřejnost se ale hodně dělí v tom, jestli je to dobře, nebo špatně. Jestli je to vylepšování školství, nebo snižování nároků.
Podle vás české školství změnu potřebuje?
Ano, já si myslím, že potřebuje. Ale to podstatné, co na besedách říkám, je, že ta změna není nějaká móda nebo věc nějakého rozhodnutí. Popisuji, co na proměnu vzdělávacího systému tlačí a proč se ten systém mění. To hlavní je, že se mění společenská objednávka pro ten systém.
V čem?
Na začátku ukazuji portréty tří mocnářů: Franze Josefa, Gustáva Husáka a Miloše Zemana. Ptám se lidí, v čem byly společnosti v jejich obdobích stejné a v čem se lišily. Ve všech těch případech jsme byli vysoce vzdělaná země, jejíž ekonomika byla založená na průmyslu. To platilo vždycky.
A co se změnilo?
V těch prvních dvou obdobích objednávka pro školy zněla: vychovejte děti k poslušnosti. A teď to nemyslím ve zlém, tehdy to dávalo smysl. Tehdy byla společnost hierarchicky řízená a bylo velmi důležité, aby když se nahoře vydal příkaz, proputoval správně až dolů. Cestou ho měli všichni správně pochopit a vykonat tak, jak byl míněn. K tomu byla potřeba určitá gramotnost a určité dovednosti.
A to už dnes neplatí?
Dnes je to složitější. Hierarchické struktury existují, ale vedle toho raketově přibývá lidí, kteří nemají nadřízeného ani podřízeného a musí o sobě rozhodovat sami. Pokud dříve bylo zadání: vychovejte je k poslušnosti, tak dnes je zadání: vychovejte je k rozhodování. Ke schopnosti se rozhodovat.
K samostatnosti?
Ano, samostatnost je toho podskupinou. Je to úplně změněná objednávka a způsobuje to velmi zásadní rozdíl v tom, jak to pak ve školní třídě děláte a neděláte. Když přijdu do školy, vidím často spoustu velmi excelentně odvedených hodin, pedagogicky výborných, ale pořád tam vidíte, že to skryté kurikulum – to, k čemu to dítě vychováváte – je ta poslušnost. Vy něco řeknete, on to udělá, vy ho za to odměníte. A takhle to jede.
Takže by se nemělo ani tak změnit to, co se učí, ale jak se to učí? Nebo obojí?
Změna toho jak logicky přináší i změnu obsahu. Hlavní změna spočívá v tom, že v tomto modelu učitel přestává být tím, kdo sděluje informace. Je spíš tím, kdo navozuje situace, které vás vedou k rozhodování a k pochopení toho, co se máte naučit. Ta změna je docela komplexní, ale kdybych ji měl pojmenovat jednoduše, je to opravdu tak, že dříve školy vychovávaly k poslušnosti a dnes k rozhodování.
Obvyklá námitka zní, že poslušnost je důležitá a žádná firma nemůže fungovat bez poslušnosti. Na to říkám: pozor, to je terminologický problém. Žádná firma a žádná společenská struktura nemůže fungovat bez dodržování pravidel, která jsme si domluvili. Ale to je něco jiného než poslušnost. Poslušnost je, že vykonám cokoli, co se mi řekne, bez ohledu na to, jestli to dává smysl, nebo ne.
A nepřemýšlím o tom.
Pokud se naopak budeme bavit o jiném typu škol, tak ty s tím rozhodováním, nastavováním a dodržováním pravidel pracují velmi důsledně. S oponenty se rozhodně shodneme v tom, že dodržování pravidel je klíčová dovednost. Ale učí normální škola dodržování pravidel? Myslím, že ne. Učí poslušnost, a v tom já vidím problém.
Alternativa mění systém
Jak se ta změna společenské objednávky ve vztahu ke školám projevuje?
Projevuje se to tím, čeho jsme denně svědky třeba v médiích, ale možná to tak nevnímáme. Když si firmy stěžují na to, že mají nedostatek takových či onakých zaměstnanců, většinou se to sveze na to, že je málo technických odborníků a že by mělo víc lidí chodit na učňáky. Když se ale s lidmi z firem bavíte detailněji, a ptáte se, co jim vlastně schází a co jim vadí, zjistíte, že jim vadí právě toto. Říkají: k nám přijdou lidi, kteří věcně něco umí, ale nejsou ochotní přijmout zodpovědnost, neumí se rozhodovat a jsou vlastně velmi nehotoví osobnostně. Tento problém mají popravdě řečeno všichni zaměstnavatelé, bez ohledu na to, v jaké oblasti působí.
Čili oni nepotřebují kanónenfutr k výrobnímu pásu, když to zjednoduším?
Je to složitější. Samozřejmě že část těch, co si stěžují a říkají, že by měli lidi chodit na učňáky, potřebuje tu bezbrannou pracovní sílu do fabrik. Platí to jen o části z nich a hlavně v určitých částech republiky. Jinak spousta technologických firem nemůže najít kvalitní pracovníky, kteří by byli technologicky zdatní, ale zároveň měli sitzfleisch a schopnost převzít úkol, převzít za něj zodpovědnost a dotáhnout ho do konce. To je nejčastější problém.
A mám ho já úplně stejně v úplně jiném, netechnickém oboru. Pro mě není problém sehnat někoho s vysokou školou, dokonce bude umět jazyk, bude umět kde co. Ale chybí to základní: že je schopen o sobě rozhodovat, je schopen si řídit čas, je schopen přijmout zodpovědnost, abych ho nemusel každý den řídit, ale řeknu mu na měsíc, co po něm chci, a on za měsíc přijde a řekne: tady je to hotové a udělal jsem to výborně. S tím mám úplně stejný problém jako ta technologická firma. Proto tvrdím, že problém není jen v tom, jestli budou lidi chodit na učňáky. Problém je v tom, že nejsme schopni dovést lidi k samostatnému rozhodování o sobě a o své práci.
A to by se měli naučit i na učňáku i na vysoké škole?
To by se hlavně měli naučit už na základce. Jsou školy, kde se to rozhodování bez legrace učí už od první třídy. Škola Můj projekt, což je síť škol po celé republice, učí projektově a spočívá to v tom, že už na začátku, když má dítě psát tiskací písmena, tak si k tomu píše projektík – časovou dotaci, cíl, s kým na tom bude spolupracovat a tak dále. Samozřejmě to působí trochu komicky, ale ve druhé třídě bude to samé dítě dělat s kamarádkou knížku pohádek a najednou to dává smysl. Musí vymyslet, kdo to napíše, kdo to bude ilustrovat, kdo to sváže, jak to budou distribuovat rodičům, pro které to dělají, jak zjistí, jestli se jim to líbilo, a tak dále. Já tvrdím, že tohle je způsob sebeřízení, který bude potřebovat velká část z nich, bez ohledu na to, v jaké profesi se budou pohybovat. A zde to ty děti učí opravdu od první třídy. Pro ně není projekt, že si někde hrají na husity, jak se to dnes ve školách dělá, ale je to každodenní záležitost a vidíte, že se naučí spoustu věcí – kreslit, číst, psát – ale ten základ je, že jsou schopné rozhodovat o tom, co kdy, s kým, jak a jak dlouho budou dělat.
Jak české školy reagují na tuto novou poptávku?
Na to se nedá jednoduše odpovědět. Po školách hodně jezdím, nejvíc po základních, a ty školy se strašně liší. Dělítko není vůbec mezi alternativními a tradičními, dokonce ani mezi veřejnými a soukromými. Ale opravdu mezi těmi, které se do nějaké inovace pustily, a těmi, které se do ní nepustily. Existuje spousta velkých veřejných škol, to znamená od 250 do 600 žáků, kde tyhle věci běžně najdete. Část škol tu změnu společenské objednávky přijímá jako samozřejmost, jako fakt, a třeba už 15 let na tom pracují. A pak jsou školy, které tvrdí, že to je nějaký nesmysl, že my jsme přece taky chodili do těchto škol a jací jsme výborní a že nic měnit není potřeba.
Na druhou stranu je třeba říct, že školy se změnily vlastně všechny. I ty, na kterých to nevidíme a máme pocit, že jsou plus mínus pořád stejné. Když byste se podívali o dvacet let zpátky, zjistíte, že i tam došlo ke změnám. Všem, kdo mají pocit, že se ve školství nic nezměnilo, doporučuji pustit si na YouTube film Škola demokracie od režiséra Tomáše Škrdlanta. Film vznikl v roce 1997 a zachycoval tehdejší školy. Nemyslím, že v tom byl velký záměr, ale vznikla taková časová konzerva, jak tehdy vypadali učitelé, jak se chovali k dětem, co o nich říkali. A to vám opravdu zatrne, co na té škole bylo možné. Vidíte to a říkáte si, že takhle už se nechovají skoro nikde. Ani na škole, kde to vypadá, že se nezměnilo vůbec nic.
Takže jsme úplně nezamrzli?
Ke změnám rozhodně dochází. Ano, jen výjimečněji dochází k těm změnám, které reagují na tu změnu objednávky. Tam je to složitější.
Nepřijít o energii aktivních rodičů
Uvědomují si to rodiče a tlačí na tyto změny?
Jak kde. Tipoval bych, že ještě tak do roku 2010 existovaly školy, kterým se říkalo alternativní a dnes se jim říká spíš inovativní, de facto jen ve velkých městech. Pak se to zlomilo, pravděpodobně celorepublikově dorostla generace rodičů, kteří měli trošku jinou objednávku, a ve většině měst tak okolo 10 tisíc obyvatel vzniká skupina třeba padesáti, šedesáti nebo sta rodičů, kteří mají jinou, často velmi vyhraněnou představu, co by od školy chtěli. A snaží se ji prosadit. Někdy se dostanou do zastupitelstva a prosadí změnu v některé konkrétní městské škole a někdy si založí školu vlastní.
Já v Boskovicích pozoruji spíš to, že tito rodiče ze systému odejdou. Část z nich vyučuje děti doma, část je vozí do škol do Brna a část se snaží hledat alternativu v malých školách v některé z okolních vesnic.
Pokud je veřejný systém není schopen absorbovat a nabídnout jim to, co chtějí, dopadá to tak, jak říkáte.
A měl by to ten systém dělat?
Měl. Jednoznačně. Jakkoliv si myslím, že zakazovat tento typ škol je nesmyslné, byť se o to dnes ministerstvo školství pokouší, tak si myslím, že systém veřejného školství, kde většinu populace na běžné základní škole udržíme, je žádoucí cíl a máme se o něj snažit. To, že nám část rodičů z toho systému vypadne, je špatně. Z prostého důvodu – jsou to většinou aktivní rodiče, kteří by na veřejné škole byli velmi užiteční. Takto je vypustíme jinam, oni si zařídí školu pro sebe a ve veřejné škole o jejich energii přijdeme.
Jsou místa, kde se to podařilo. To deseti či dvanáctitisícové město má většinou tři školy. Často se dohodnou s jednou, nějakou menší, že si tam zařídí jednu dvě alternativní třídy. A ono to začne ten systém tak trochu měnit. Ostatní školy jimi nejdřív tak trochu pohrdají a říkají: to jsou ti pitomci, co sedí na koberci. Ale potom začnou nějak reagovat, zejména pokud je ta škola úspěšná a funguje dlouho. Najdete města, kde to takto funguje. A pravda je, že je poměrně dost příkladů, kde to tak není.
Existuje nějaká možnost, jak motivovat učitele, aby měl do inovací chuť?
Úplně nejjednoduším způsobem: Jděte do toho, bude vás to ve škole víc bavit. A to jen opakuji, co říkají ti učitelé. A potom je jedna věc – požadavky na to, co má učitel ve škole při hodině zvládnout, strašně rychle rostou. Dřív opravdu šlo o to předat informace: držte hubu, já vám to řeknu, vy si to zapíšete, já vás z toho zítra vyzkouším a kdo si to nezapamatuje, ten dostane pětku, nebo odtud vypadne. Když to hodně zvulgarizuji.
Dneska toho po učitelích chceme daleko víc. Nedávno jsem byl v jedné škole v Olomouci, o které si myslím, že je vlastně velmi tradičně vedená, ale je velmi dobrá. Jsou tam normální třídy, kde se odehrávají normální hodiny, ale děti v hodinách jen nesedí, ale opravdu hodně pracují. Je tam ale zachovaná tradiční role učitele, který je uzlovým bodem, jdou přes něj všechny informace a zpětné vazby, on to diriguje a hodnotí. Když jsem na tu paní učitelku koukal, byla to hodina přírodopisu, měl jsem pocit, že je to řídící letového provozu s hodinovou mzdou 120 korun. To zatížení bylo neuvěřitelné – co ona musí za tři čtvrtě hodiny zvládnout! Pak to skončí, ona vydechne a běží do další třídy, kde má totéž. To se nedá přežít.
Nemůžeme si představovat, že takhle bude učit většina učitelů, to není fyzicky reálné. Proto si myslím, že proměna vyučování, po které bude učitel spíš manažer výuky než někdo, přes koho jdou všechny informace a činnosti, zpříjemní život i učitelům. Rostoucí nároky se v tradičním modelu nedají zvládnout. A ten úplně tradiční model – držte hubu, já vám to povím a zítra vás vyzkouším – se nedá udržet. Rodiče a děti se dřív nebo později vzbouří.
Narazili jsme na plat učitelů. Je jeho zvýšení nutná podmínka, aby se ve školství mohlo něco měnit?
Ano, nutná podmínka. Dokonce bych řekl, že to zvýšení, o kterém se teď bavíme – asi po 15 procentech ročně – si zaslouží i ti učitelé, kteří ve škole nic až tak zázračného nepředvádí. Platy, jak jsou dnes nastavené, jsou nepřijatelné. A hlavně jsou nepřijatelné dlouhodobě. Takže pokud učitelé nastoupí na nějakou platovou úroveň, časem je to vyselektuje. To neznamená, že jde učitelům jen o peníze. Ale za tyto peníze si učení můžete dovolit jen za velmi specifických podmínek. Buď nemáte rodinu, nebo máte velmi dobře vydělávajícího partnera. Jiná možnost vlastně není. A to je přece neudržitelné.
Dobrá škola bez dobrého ředitele neexistuje
Pojďme k Boskovicím. Prohlédl jste si naši základní školu?
Pokusil jsem se o to a byl jsem zcela jednoznačně odmítnut. Když mě paní místostarostka asi před půl rokem zvala na přednášku, říkal jsem jí, že rád přijedu a rád bych se podíval i do školy, což je zase nějaký bonus pro mě. Minulý týden jsem zavolal panu řediteli a vysvětlil jsem mu, co bych chtěl, že bych s ním rád mluvil a že bych se rád podíval do výuky. On mi nejdřív řekl, že na mě nemá čas a když jsem se ptal, jestli bych se tam tedy aspoň nemohl podívat, tak se zamyslel a celkem na férovku, což jsem ocenil, řekl, že mě tam nepustí.
Stává se vám tohle i jinde?
Stává se to. Ne moc často, ale občas ano. Já to respektuji. Ředitelé se občas vymlouvají, že mě tam pustit nemůžou, že by si mohl někdo stěžovat. Říkám jim: je to ve vaší pravomoci. Takže respektuji i to, že je v jejich pravomoci mě tam nepustit. Tím pádem ale nemůžu boskovickou školu komentovat, protože jsem ji neviděl.
Ale můžeme se bavit o tom modelu. Před lety se tady tři základní školy sloučily do jedné. Dá se říct, jestli je to dobré, nebo problematické řešení?
Na to je složitá odpověď. Řeknu dvě, zdánlivě protikladné věci. V českém vzdělávacím systému je to tak, že máme hodně malých škol. Jinde bývá běžné, že mají školy, kde je tisíc nebo patnáct set dětí. Takže na jednu stranu by to slučování neměl být problém. Na druhou stranu, když je to ve chvíli, kdy se školy mají proměňovat a je to na malém městě, mám pocit, že hrozí, že se školství v tom městě sloučením zabetonuje. Vytvoříte jeden celek, který se opouzdří vůči vnějšímu světu. Byť by bylo ideální, kdyby školy na takto malém městě byly nakonec na zhruba stejné úrovni, aby se to nebralo, že jedna je elitní a jiná ne. Ale asi je lepší je, když se k té vyrovnanosti dojde jejich vzájemným vyrovnáváním. Nechci použít slovo soutěžením. Ale že to každá dělá trochu po svém a zároveň se srovnají na společnou úroveň.
Nemizí sloučením škol pestrost?
Ano, přesně tak.
Tady je velkým tématem profilace jednotlivých škol.
Je ale otázka, co je to ta profilace. Vnitřní diferenciace škol může být problematická. S tím se také leckde perou. Máte jednu školu, o které se říká: jestli chcete, aby šlo dítě na gympl, dejte ho tam, tam mají dobrou matiku, a podobně. A o druhé škole: no to je odpad, odtud se jde na učňáky. Pokud se tohle ve městě stane, tak na té škole se špatnou pověstí se nedá učit. Takže na tohle opravdu není jednoduchá odpověď. Slučování tří škol do jednoho velkého celku moc běžné není. Ty důvody bývají ekonomické a ekonomicky to většinou opravdu lépe funguje. Větší úvazky pro učitele, společné účetnictví a podobně. Zároveň to není úplně výhodný model ve chvíli, kdy chcete školu proměňovat.
Tady ta profilace znamenala, že jedna škola byla matematická, jedna sportovní a jedna zaměřená na jazyky. Je obecně tento typ profilace škol dobrý?
Já myslím, že ne. Dnes už ne. Dřív se to tak dělalo, školy se potřebovaly odlišit, zejména když bylo málo dětí a byla mezi nimi konkurence. Opravdu nekomentuji místní situaci, kterou neznám, ale někdy se setkávám s tím, že škola má být jazyková a pak zjistíte, že ani náhodou, že je to jen nálepka. Podstatné opravdu je, jestli děti naučíte samy o sobě rozhodovat, jestli z nich vychováte osobnosti, které jsou schopny sebeřízení. A to můžete dělat na jakékoliv látce.
A profilace není věc, která by tomu pomáhala?
Tak. A leckdy může uškodit. Já tomu nerozumím – co to je škola zaměřená na matiku a škola zaměřená na jazyky?
Asi mají větší hodinovou dotaci v rozvrhu.
No to asi mají, ale to jako znamená, že člověk nepotřebuje dva jazyky, protože umí matematiku? To přece nedává smysl. Pokud umím matematiku a budu třeba strojní inženýr, tak jazyky sakra potřebuju. Nerozumím, proč by na úrovni základní školy měla takováto profilace existovat.
Dovedu si představit, že profilace školy by mohla směřovat k různým způsobům výuky. V zásadě jsou tři charakteristiky, podle kterých se poznají školy, které prochází nějakou proměnou. Je to integrace předmětů do větších celků, rušení pětačtyřicetiminutových hodin, opět do větších celků, a spolupráce mezi třídami. Takže do jisté míry zrušíte třídu jako kolektiv dvaceti třiceti stejně starých dětí, ale nějak jinak je namícháte. Všechna ta tři opatření mají své pedagogické důvody, protože to vede právě k těm kompetencím, o kterých jsem mluvil. Ale nemusí to každému vyhovovat. To znamená, že kdyby byla ve městě jedna škola, která prošla touto výraznou proměnou a má trochu jinou klientelu než škola, která chce možná dosahovat téhož, ale volí k tomu tradičnější metody – což lze, takové školy existují – tak potom si to dovedu představit. Potom má ta diferenciace smysl. To jsou rozdíly, kdy každá ta škola má trošku jinou klientelu. Ale sociální dělení na školu pro lepší a školu pro horší je ve městě vždycky smrtelné.
Do jaké míry je pro tuhle proměnu ve škole důležitá osoba ředitele?
To je jednoduché, jako když jste se ptal na ty platy: neznám žádnou školu v republice, která by byla dobrá a neměla dobrého ředitele. Nic takového neexistuje. Kvalita školy se rovná kvalita ředitelky nebo ředitele. Je to na tom absolutně závislé. Jako učitel nemůžete proměňovat svoji hodinu, svoje cíle, svůj způsob práce, jestliže nemáte podporu vedení.
Rodiče často říkají: no ona ta škola je sice taková, ale my tam máme moc fajn učitelku na prvním stupni, takže je nám trochu jedno, jak ta škola vypadá. Na to říkám: no dobře a co ve chvíli, kdy paní učitelka otěhotní nebo si zlomí nohu, tak všechno, co v té třídě vybudovala, za půl roku – co za půl roku, za měsíc to tam není. Zažil jsem to. Malá vesnice – malá škola, kde učitelka devět let budovala svou představu, jak má vypadat výuka českého jazyka. Pak onemocněla, ze školy odešla, za měsíc tam byla paní učitelka, která to opravdu dělala hodně jinak. A z devítileté práce nezůstalo nic. Prostě nic. Dobře, něco zůstalo v těch dětech, které učila. Ale proto je tak důležité to vedení. Někdo onemocní, odejde, ale když ředitel ví, proč si ji tam vzal, co tam měla dělat, tak hledá adekvátní náhradu. Ne že vezme někoho, kdo jde okolo.
V Boskovicích se teď město jako zřizovatel rozhodlo vyhlásit konkurz na ředitele školy. Jak se na model pravidelných konkurzů díváte? Měli by ředitelé jednou za několik let podstupovat takovou soutěž?
Musím říct, že tady jsem opatrný. Na jednu stranu má zřizovatel jedinou možnost, jak školu řídit, a to je vybrat ředitele. Je to jeho pravomoc a jeho povinnost. Je to jeho zodpovědnost vůči veřejnosti, že vybere ředitele, který bude místní vzdělávací koncepci na škole vykonávat.
Myslím si, že problém vzniká v tom, že na radnicích nebývají moc často lidé, kteří by vzdělávání rozuměli. Vyskytují se tam spíš výjimečně. Málokdy existuje představa, jak se vzděláváním v tom městě naložit. Tedy že by existovala skupina, která má jasný koncept, jak propojit místní sport, skauta, mateřské, základní a střední školy, a čeho v této oblasti chceme v našem městě dosáhnout. Kdyby taková koncepce existovala a z ní něco plynulo, je jasný parametr, podle kterého se bude žádat ředitel pro jednotlivé školy. Z toho hlediska je to nejen právo, ale povinnost. Od zřizovatele bych naopak chtěl, aby byl razantnější, aby byl schopen říkat: my jsme se rozhodli, že vzdělávání v našem městě povedeme tudy a tudy, z toho vyvozujeme takové a takové požadavky na ředitele a s tím vyhlašujeme konkurz. Chceme to a to a komisi jsme sestavili tak, aby v ní byli takoví a takoví odborníci, kteří nám pomůžou vybrat kandidáta, který je toho nejvíce schopen.
Jsou tam nějaká rizika?
Jsou, a to je právě moje pochybnost. Bohužel se stává, že na mnoha místech, zvlášť u středních škol, hraje roli politická příslušnost. Z ředitelských postů se stávají trafiky pro stranické přátele. To je reálný problém.
Pozorujete ho různě po republice?
Ano. Vůbec to netvrdím o Boskovicích, protože o tom nic nevím. Ale obecně tento problém je. My jsme na to dokonce upozorňovali Českou školní inspekci. No upozorňovali – oni to samozřejmě moc dobře vědí. Jednali jsme o tom a bavíme se o tom, jak proměnit konkurzní vyhlášku, aby se toto riziko snížilo. Modelů je několik, k žádnému se zatím nesměřuje jednoznačně, ale tenhle problém existuje.
To znamená, že zřizovatel má na konkurz určitě právo, měl by mít jasnější koncepci, co vlastně od té funkce chce, ale hledejme způsoby, jak omezit klientelismus a politické vlivy. Protože ty tam jsou.
Neexistuje pro zřizovatele nějaký balíček, ve kterém by si koupili manuál, jak pořídit dobrého ředitele?
Je to teď trochu vlastní marketing, my jako EDUin jsme začali uvažovat o tom, že tyto balíčky vyrobíme, protože se s tím setkáváme velmi často. Zřizovatelé často nic nevědí a tím pádem ani nevědí, že mají problém, v lepším případě nic nevědí a aspoň vědí, že mají problém. Někdy nabízíme placené zorganizování konkurzu, nějaké konzultace předtím, účast v konkurzu, doporučení odborníků. Někdy to děláme, ale jinak to moc neexistuje. Což byl také důvod, proč jsme to začali dělat, protože ono to dostupné vlastně není. Takže se to pytlíkuje, v lepším případě se starostové znají, poradí si a někoho doporučí. Chtěli jsme, aby existovaly třeba krajské databáze nezávislých odborníku v oblasti vzdělávání, aby si obec mohla vybrat ze seznamu třeba dvaceti akreditovaných lidí. Aby existovala nějaká podpora.
Zkušenost s hmatatelným světem
V Boskovicích se teď chystá investice 72,5 milionu do Centra polytechnické výchovy a vzdělávání. Bavili jsme se o tom, že chybí peníze na platy, jak se obecně díváte na tento typ investic do školství?
O tom jsem už dnes slyšel několikrát. A řekl bych, že je to ten lepší případ. Je třeba si uvědomit, že peníze, které jdou třeba na tohle centrum, nejsou peníze, které se seberou učitelům z platu. Ty peníze jdou odjinud.
Ty peníze jsou vázány přímo na investice?
Ano. Tohle se dá platit z evropských peněz, nevím přesně, jak je to tady. Platy z toho hradit nemůžete, tyhle rozvojové věci ano. A to, aby děti měly větší zkušenost s fyzickým, hmatatelným světem a větší technické dovednosti a lepší příležitost pochopit, že technika může být zábavná záležitost – tak proti tomu já vůbec nic nemám.
Co naopak nepovažuji za dobrý nápad, je momentální nápad pana premiéra, který řekl, že do dvou let zavedou povinné dílny. To mi připadá jako opravdu blbý nápad.
Dílny a pozemky.
Oni mysleli hlavně ty dílny, když jim někdo vyčítal ty kedlubny, tak se vždycky bránili, že to neřekli. Ale ty povinné dílny… Oni to nemyslí úplně špatně, ale reálně ve školách opráší v suterénu červené svěráky, možná koupí ostřejší pilníky. Tento způsob dílen je nejlepší cesta, jak dětem znechutit fyzickou práci. To bude fungovat úplně supr. Pokud chcete děti odvést od technických oborů, zaveďte povinné dílny! To bude fungovat.
Kdežto polytechnické centrum by mohlo fungovat? Teď bez ironie.
Ano. Myslím, že fungovat může, protože bude dobře vypadat, v lepším případě bude dobře vybavené. Jestli jsem to správně pochopil, tak tam by se potkávaly děti z mateřských i základních škol, používalo by se to napříč školami. Byl by tam i nějaký prostor pro veřejnost – můžu tam přijít se svým dítětem nebo vnukem a něco tam dělat. Takže to mi připadá opravdu jako ten dobrý případ, na který málokterá škola a málokteré město seženou peníze a odhodlají se k tomu. Berte to tak, že mám několik kusých informací, ale nepřipadá mi to vůbec jako špatný nápad.
