Chcete-li strávit skutečně příjemné chvíle ve voňavém, stylovém prostředí s konvičkou výborného čaje či šálkem kvalitní kávy, vřele vám doporučuji návštěvu starobylého domu na nároží ulic Zborovská a U Císařské, kde se nachází Literární čajovna Hermanna Ungara a Kafírna Dogvill. Jaká byla historie tohoto domu a vlastně i celé ulice, je vskutku zajímavé vyprávění.
Na počátku 18. století stál u vchodu do náměstí z dnešní ulice Zborovská měšťanský dům (dnes zde stojí secesní Traplův dům), jehož zahrada sahala až ke křižovatce nynější ulice U Císařské. Tehdejší majitel domu Václav Fiala chtěl využít zájmu boskovických Židů o získání nových stavebních parcel, a začal tedy po kouskách svou zahradu pronajímat. Činil tak „potajobnie“ (tedy potají), neboť podle tehdejších zákonů nesměli měšťané Židům své pozemky prodávat, ale i Fialova aktivita v podobě pronájmu sklidila značnou nevoli v křesťanských Boskovicích.
Jako první získal v roce 1702 své místo pro vybudování krámku a světničky Markus tabáčník (na tomto místě je dnes prodejna Zdravé výživy). Již o rok později pronajal Václav Fiala další kus zahrady v rohu ulice na vystavění domu Jakubu Donátovi, nájemci knížecí palírny, zámožnému člověku, který proslul také jako významný mecenáš boskovické synagogy maior. A právě jeho dům je dnes předmětem našeho zájmu. Mezi domem Marka tabáčníka a Jakuba Donáta bylo prázdné místo, které podnikavý Václav Fiala ještě stihl pronajmout Jakubu Löblovi. A v činnostech Václavových pokračoval i jeho syn Karel, který přenechal Jakubu Donátovi místo na postavení dvorku směrem nahoru k dnešní ulici U Císařské. Všechny tyto nemovitosti se posléze staly majetkem Židů, kdy k tomu došlo, není však známo.
Po smrti Jakuba Donáta dům osiřel a roku 1761 jej v dražbě koupil židovský rychtář Moyses Löbl, syn boskovického rabína Arje Jehudy Löbla, poté dům dědičně převzal Moysesův syn Löbisch Moyses, člen pohřebního bratrstva Chevra kadiša. Stalo se tak roku 1777, kdy byly židovské domy nově přečíslovány římskými číslicemi na rozdíl od arabského číslování v křesťanském městě. Dům dostal číslo LXXXIX – 89. Po smrti Löbische Moysese dům zdědila jeho žena Ester společně se synem Noachem Wolfem, který po roce 1788 užíval příjmení Löw.
Od nich někdy po roce 1810 koupil dům Salomon Löw-Beer, původně obchodník s kůžemi a juchtou, posléze nájemce panské palírny a obchodník s vlnou, a tak se dům dostal do majetku jedné z nejvýznamnějších židovských podnikatelských rodin v Boskovicích. Ester a Noach si koupili od Salomona dům, kde předtím bydlel, je to dům na Plačkově ulici č. 10, který dobře známe jako jeden z nejmalebnějších domů v židovské čtvrti, krásný žlutek domek se zajímavým půdorysem a apsidou.
Salomon Löw-Beer si dům číslo 89 zakoupil patrně proto, aby dostál tradici, že nájemce palírny je vždy od dob Jakuba Donáta zároveň majitelem onoho dotčeného domu. Salomon s manželkou Pauline měli celkem pět synů, z nichž dva se věnovali podnikatelským aktivitám přímo v domě číslo 89. Založili zde kolem roku 1820 firmu „Ahron und Jakob Löw-Beer, Wollhandel und Wollgespinsterzeugung“ na výrobu a prodej česané vlny a příze. Po smrti Arona vedla firmu jeho žena Rebeka společně se syny Jakobem a Nathanem a synovci Izákem a Leopoldem. Jako nájemce panské palírny uspěl nejmladší ze synů Salomona Moses, který roku 1842 expandoval z Boskovic do Svitávky, kde založil továrnu na spřádání vlny. Jeho potomci pak vytvořili známou, široce rozvětvenou rodinnou dynastii.
Dovolím si jednu intenzívní osobní vzpomínku z loňského roku, která se týká domu, o němž je dnes řeč. V květnu roku 2017 uspořádal brněnský magistrát historicky první setkání významných židovských rodin, které se zapsaly značnou měrou do dějin Brna, a sice rodin Löw-Beer, Tugendhat a Stiassny. Poslední den brněnského pobytu strávili potomci těchto rodin, kteří dnes žijí po celém světě, dopoledne ve Svitávce a odpoledne v Boskovicích, kde s velkým pohnutím stáli právě před domem ve Zborovské ulici, a to byl pro ně snad největší zážitek z našeho města. Setkání se účastnila i paní Daniela Hammer Tugendhat, nejmladší dcera manželů Tugendhatových, kteří nechali v Brně postavit onu světově proslulou vilu, a pro úplnost dodávám, že matka paní Daniely, paní Gretl Tugendhatová, byla rozená Löw Beerová, takže své kořeny má i tato rodina právě v Boskovicích.
Zcela nová kapitola v historii domu na Zborovské ulici se začala psát v 90. letech minulého století, kdy dům zakoupil pan Václav Cikán, který si tímto krokem začal plnit své dávné sny. A já mu nyní přenechám slovo, aby on sám nám pověděl, jaká byla geneze vzniku čajovny a kafírny.
„Dům jsem koupil 19. dubna 1990 ve velice špatném stavu, avšak s mnoha ideály a nadšením. V roce 1991 mne oslovil Stanislav Janků s možností využít domu k podnikání. Začali jsme tehdy prodávat lahvové pivo v chodbě domu. Pak už to šlo nějak vlastní cestou. Následoval vznik Sklípku za Branou (nynější čajovna). Pak otevření trafiky v roce 1992, kterou jsem již provozoval sám. A protože v té době byl problém v Boskovicích narazit na kvalitní literaturu, začal jsem v trafice prodávat i knihy. Pomalu začínala uzrávat myšlenka na knihkupectví. Zájem o beletrii, filozofii, léčitelství, okultismus a podobně sice byl, ale na otevření knihkupectví jsem odvahu neměl. Byla tu ale jiná touha – nabízet čaj! Tu však provázely stejné ekonomické obavy. Nakonec jsme přece jen otevřeli v sousedním domě Literární čajovnu Hermanna Ungara, která pak v roce 2000 byla přestěhována do nynějších prostor, kde byla rozšířena o prodejnu a čajový dvorek. 4. prosince 2004 vznikla Kafírna Dogvill, s touhou po vzniku kavárenského prostředí v Boskovicích, obohaceného o nabídku káv i pro místní. Chtěl jsem, aby celý dům byl voňavý. Aby byla možnost ochutnat, odpočinout si, ale i poznat, koupit a udělat si pohodu třeba i doma. Na podzim 2008 jsem úplnou náhodou narazil na možnost koupě pražičky kávy. Bylo to navíc v době, kdy jsme nebyli úplně spokojeni s kvalitou dodávané kávy. Pražičku jsme koupili, po mnoha nezdarech se naučili pražit, ale nakonec jsme ji museli odstěhovat 80 km od Boskovic, protože ne každému proces pražení voní. Nyní hledáme prostory, do kterých bychom Boskovicím tradiční pražírnu kávy vrátili.“
Ke slovům pana Cikána bych jen ráda dodala, že oživit tento cenný, historií prodchnutý dům právě čajovnou a kafírnou, byla myšlenka velmi dobrá a její realizace dodala této části bývalého boskovického ghetta zase nový rozměr a prostor, který rádi vyhledávají jak návštěvníci, tak i obyvatelé našeho města, aby zde vychutnali nejen výtečnou kávu či čaj, ale i atmosféru dávných časů staré židovské čtvrti.
